pondělí 1. ledna 2018

S Ladislavem a jeho netradičními cestopisy do Izraele i Číny


Princ Ládík je nešikovný, trochu švejkovský a za každou cenu vtipný pisálek. Někdy ten humor působí naučeně a na přednáškách prý často opakuje tytéž vtipy. My mu to ale odpustíme, že jo? Jeho cestopisy totiž za to stojí. Ladislav je jen o rok starší než já - milý zmare, vítej v mém životě - a procestoval už pěkný kus světa. Prostě se jednoho dne rozhodl a vyrazil na 40denní pěší pouť do Jeruzaléma. O tom je jeho první kniha. Ta druhá zase popisuje jeho cestu skrz Nepál a Čínu, mezi buddhisty (a hinduisty) a komunisty.

sobota 30. prosince 2017

Kde je hranice beletrie a knižní předlohy?


Letos je to 75 let od pravděpodobně nejodvážnějšího činu Československa za 2. světové války - 75 let od tak zásadní události, jakou bylo provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. A už od loňského podzimu registruji zvýšený zájem o tento čin. Po loňském Anthropoidu se letos v létě do českých kin dostal Smrtihlav, který má být zfilmováním slavného románu Laurenta Bineta, HHhH (Himmlers Hirn heißt Heydrich neboli Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich). A u příležitosti filmu tahle ceněná kniha vyšla podruhé.

Zatímco Anthropoid šel cíleně po lince parašutistů z operací Anthropoid, Silver A, Silver B, Out distance a celkově po lince odbojářů, Binet svůj román koncipuje trochu jinak, komplexněji. Snaží se postihnout široký kontext - od chvíle, kdy se Heydrich seznámil se svou budoucí ženou Linou, díky níž (pravděpodobně) vstoupil do strany a dostal se k Himmlerovi, od chvíle, kdy se Jozef Gabčík s tehdy ještě prvotní volbou, Karlem Svobodou, dozvěděli o svém zvláštním úkolu. A aby toho nebylo málo, Binetova kniha je románem o románu - vypravěčem je spisovatel, který podrobně popisuje svůj postup a záměr při koncipování románu a dotýká se velmi palčivých otázek: "Kde je hranice mezi realitou a fikcí? Kde je hranice mezi beletrií a literaturou faktu? Co si jako spisovatel mohu dovolit?"

sobota 21. října 2017

Moje oblíbená část dne

Kdybych měla odpovědět na otázku, která denní doba mě baví nejvíc, asi bych odpověděla, že ráno. Neznám nic hezčího, než rozbřesk a pomalu se probouzející nebe. Mám ráda, když se v průběhu rána zvedá mlha a mám ráda i ta rána, kdy je venku strašně ošklivo a mně se nechce vylézat z peřin. Jsem mnohem víc ranní tvor než noční, i když cesty domů posledním autobusem, ztichlé ulice a měkká tma, to mě taky baví.

Nejradši ale mám, když přijdu odpoledne domů z práce nebo ze školy. Převléknu se do něčeho pohodlného (miluju tepláky a legíny!), na nohy natáhnu chlupaté ponožky, vlasy se sepnu do culíku, udělám si svačinu a aspoň na půl hodinky si udělám čas jenom sama pro sebe. Mám v pokoji takové zázemíčko jako stvořené pro tyhle chvíle. Kouknu se třeba na nový díl TBBT (loni to bylo i Kosmo a pravidelně jsem po šest týdnů vyhlížela Semestr) anebo prolistuju nový Host. Na knížky v tuhle chvíli většinou nemyslím. Mám tu kromě stolku na notebook a talíře taky deku a teď už i polštář, prostě komfort na výši!

neděle 15. října 2017

Humbook 2017 | Plusy a mínusy


PLUSY
  1. Prostory - hlavně co se týče prostornosti a akustiky, tady vidím oproti loňsku ohromný posun. V přednáškových sálech nebyl problém najít místo k sezení a tentokrát byli slyšet i redaktoři, když nám vysvětlovali, jak se dělá kniha (a jak se překládá).
  2. Program, který si připravili cosplayeři z Potterfanu. Zařazování do kolejí a výuka soubojových kouzel? Navíc měli pro návštěvníky připravené i hůlky! Za to fakt tleskám, i když jsem se neúčastnila.
  3. Princ Ládík Zibura - jeho vystoupení bylo výborné a on sám je skvělý. Prostě si jen tak improvizovaně vytvořil na začátku prostor pro miniautogramiádu, s lidmi se bavil, fotil, podepisoval, co mu přišlo pod ruku (třeba moji jízdenku z autobusu).
  4. Moderátorka Tereza Tobiášová. Už jsem ji viděla na maturitním plese Hanči, teprve tady mě ale pořádně zaujala. Viděla jsem ji jen v kooperaci s Ladislavem, ale připadalo mi, že je připravená, pohotová, ptala se na zajímavé věci, nezastiňovala... Dobrá práce.
  5. Organizace autogramiády - to už jsem tam nebyla, ale přišlo mi jako dobrý nápad vyhradit pro autogramiádu zahraničních hostů samostatný čas i prostor. A věřím, že to šlapalo.


neděle 1. října 2017

Potřebujeme nové formy! | Racek

Racek Antona Pavloviče Čechova byl napsán v roce 1895 a o rok později měl divadelní premiéru. Komedie o čtyřech dějstvích... No, komedie. Ale Anton Pavlovič si to tak přál. Divadlo v Dlouhé přišlo letos v dubnu s novým zpracováním téhle klasické inscenace. Pro mě to bylo už druhé zpracování Racka, které jsem viděla, a navíc jsem poměrně blízce seznámená s psanou podobou hry.

Znáte příběh Racka? Konstantin Treplev se neúspěšně pokouší prorazit. Uvádí svoji novou hru, ve které hraje jeho múza, Nina Zarečná. V hledišti se scházejí jeho matka, úspěšná a obdivovaná herečka Irina Arkadinová, která přijíždí na panství svého bratra, Petra Sorina, v doprovodu svého mladého milence, kterým je úspěšný spisovatel Boris Trigorin. Sorin je předčasně v důchodu. Dále se v ději objevuje rodina Sorinova správce Ilji Šamrajeva - jeho žena Pavlína, zamilovaná do rodinného přítele, doktora Dorna, a dcera Máša. Zatímco o ni se uchází chudý učitel Semjon Medvěděnko, ona sama si myslí na Trepleva. Čtvrté dějství se odehrává dva roky po prvních třech.